BRZDĚNÍ - v krizových situacích můžeme použít více způsobů brzdění. Než se pustíme do jejich popisu, několik poznámek. Při velmi intenzivním brzdění až do úplného zablokování kol je vždy bezpodmínečně nutné sešlápnout spojkový pedál. Jinak se motor zastaví, a pokud je vozidlo stále v pohybu, při odbrždění se kola nepoháněné nápravy začnou odvalovat, zatímco kola hnací nápravy zůstanou stát - vůz se dostane do nekontrolovatelného smyku. Dalším důvodem je značné zatížení hnacích částí vozidla, neboť motor má snahu vůz pohánět i přes odpor brzd. Způsoby brzdění v krizových situacích je možné rozdělit na:

 - brzdění se zablokovanými koly  

  

 - brzdění přerušované  
 - brzdění degresivní  

     Při brzdění se zablokovanými koly lze na suchém povrchu dosáhnout nejkratší brzdné dráhy. Řidič si však musí uvědomit, že vozidlo je v takové situaci absolutně neřiditelné. Pokud jelo rovně, bude se zablokovanými koly pokračovat v přímém směru, při jízdě v zatáčce z ní „vystřelí“ ven po její tečně. Je třeba mít na paměti, že zablokovaná kola jsou největším nepřítelem řidiče. V kritických situacích můžeme totiž buď brzdit, nebo řídit.

     Přerušované brzdění používáme v situacích, kdy je nutné za současného brzdění zachovat nebo změnit směr jízdy. Platí to zejména při intenzivním brzdění, kdy pod levými a pravými koly máme povrch s rozdílnou přilnavostí - například písek, v zimě zledovatělou krajnici či zbytky sněhu. Při sešlápnutém spojkovém pedálu v co nejkratších intervalech intenzivně brzdíme a směrové výchylky vozu vyrovnáváme volantem. Nebezpeční je situace, kdy po rychlém průjezdu zatáčkou musíme zastavit před nenadálou překážkou. Přerušovaným sešlapováním brzdy se kola začnou střídavě blokovat a otáčet a je tak vždy na krátkou dobu řiditelné. Volant máme natočený tak, aby kola kopírovala oblouk zatáčky - natočení kol dovnitř zatáčky vozidlo „rozhází“, případně přetočí. Je třeba si uvědomit, že při tomto  způsobu brzdění se podstatně prodlužuje brzdná dráha (o 30% až50%, ale i více). Abychom tuto techniku mohli v kritických situacích uplatnit, je jí třeba nejprve natrénovat na bezpečných místech. Při nácviku je nutno zjistit, za jak dlouho při uvolnění brzdy se začnou kola odvalovat. Není to u všech vozidel stejné - platí zásada, že čím má kolo větší hmotnost, tím později se začne opět točit.

     Degresivní brzdění je další způsob zpomalování vozidla, kdy se kola odvalují na hranici skluzu. Ideální je situace, při níž dochází k asi 80 až 85% odvalování kol a 15 až 20% skluzu. V tomto případě vůz intenzivně zpomaluje, ale díky odvalujícím se kolům je ještě řiditelný. Je tak možné v průběhu brzdění měnit směr jízdy a vyhnout se překážce nebo projet zatáčku. Nácvik je pro řidiče velmi náročný. Je třeba plně respektovat charakter povrchu vozovky - čím je kluzčí, s tím větším citem je třeba sešlápnout pedál brzdy, aby nedošlo k zablokování kol. Povrch vozovky se může měnit a podle podmínek je nutno snižovat či zvyšovat tlak na brzdu. Při tréninku je nutné si vyzkoušet „krok“ brzdového pedálu, souměrnost účinku brzd, důležitý je rovněž druh a stav pneumatik a samozřejmě jejich huštění. Degresivní brzdění nacvičujeme tak, že při současném sešlápnutí spojky rychle, ale citlivě sešlápneme brzdu. Při nácviku je vhodné mít pootevřené okýnko u řidiče - pneumatiky těsně před hranicí smyku vydávají „šustot“, který se při přechodu do smyku mění v typické „kvílení“. Práce s brzdovým pedálem musí být citlivá a pohotová, většina řidičů při nácviku reaguje přehnaně a na pedálu brzdy „pumpuje“, tedy brzdí přerušovaně, a prodlužuje tak brzdnou dráhu.